29.12.2011
Dohrála hudba
Dohrála hudba v nás
Zanikla v tónech dřív už známých
Dohrála hudba v nás
A léto nové písně mámí
Slyším jak hrajou z otevřených dveří krámů
Stokrát vyzkoušená slova načesaný hluk
Co duši zaléhá co v uších zaléhá
Zvuky aut zvuky cest co nás dovedou
prý až za štěstím
Dohrála hudba v nás
Bez ovací a bez tleskání
Nikdo ji nekoupí a nikdo neprodá
Není k mání
Vím její melodii nikde nikdo nenahrál
je prostě pryč ale hledám dál
Jsem přece muzikant
zkušený v hledání
Mám k tomu nadání
každý to říká mám nadání
Já vím svět je veliký
A neleží mi u nohou Krupiér karty vymění
A staré do hry nemohou
Vidíš všechno se mění
Jen ty jsi stejná
Pojď dál to se oslaví
Budoucnost nadějná
Jó když se štěstí unaví
Necháme hříchy spát
Noc je dáma co všechno ví
Jak se zdá hledat nestačí
chce to někdy umět vzdát
A času mám boty netlačí
Takže se nemusíš bát
Že moje krásná minulost
Už je taky na prodej
Prodám jsem přece čaroděj
Mám devět životů
a všechny se mi nehoděj
A za tvou samotu dám svou vlastní
Klidně se ptej
Může být že přijdeš
Zase jednou někdy na koncert
To víš čas ten nakonec
Vždycky všechno obrátí v žert
A stejně dál se mi zdá
Když tak usínám že někdo zpívá
Slyším co už jsem zapomněl
Hledal jsem kde se dá
A nikde jsem nic nenašel
Jak rád bych uvěřil
Že jsem si všechno jen vymyslel
28.09.2011
Jak jsem směnil
Nikdy bych neřekl, že se někdy vrátí pohádka mládí v podobě modrého šílenství zvaného Šmoulové, ale stalo se. Pravidelní abonenti obchodního řetězce Adalbert již tuší, modří už vědí. Šmoulí manie vypukla naplno, ani já se nevyhnul. Dítka počala shromažďovat kartičky a když se doslechla, že se bude konat šmoulí směnárna, kde bude možno vyměnovat obrázky, které dosud ve sbírce nemají, začala jim nebezpečně svítit očka. Marně jsem smlouval, že podobná akce je neblahá, konzumní vymývárna mozků a mával jim před očima svazky klasiků, by se místo sledování eskapád protivných uvřeštěných tvorů vzdělávaly četbou. Nebylo zbytí, v den D, nebo spíš Š, jsem šel směnit. K dovršení všeho mnou notně lomcovala kocovina, ale stále jsem se utěšoval, že toliko postojím, pohandulji něco karet a půjde se zpět na ubikaci. Chyba lávky, již z dálky mě vítalo dusání odporných šmoulích hitů v podání Ivety Bartošové a dalších výtečníků, před krámem srocení děcek, každý nafasoval umělohmotného Šmoulu a měl vybarvovat. Zatímco snaživé matinky nutily svá robátka vybarvovat figurky co možná nejvěrněji dle kreslené předlohy, ve mě zbytkáč a hrdost probudili surrealistu. Popadl jsem figurku, prohlásil směrem k potomstvu, že budou mít Šmoulu jak od Jacksona Pollocka a jal se plískati barvami. Výsledek mého snažení jsem zálibně oglosoval jako Šmoulu Koumáka po požití LSD, dal ho hrdě vystavit, aby barevné chlístance zaschly a šel měnit.
V suterénu bylo živo, dychtivá dítka nahlas pokřikovala čísla poptávaných a nabízených kartiček, což mě po chvíli apatie chytlo. Vzpoměl jsem na socialistické burzy a jal se handlovat. Hlasem tichým a spikleneckým obcházel jsem hloučky sběratelů a počínal si jako ti pánové ve slavném veksláckem opusu pana Olmera. Dík své obchodní čilosti a protřelosti jsem nakonec vyhandloval všechny dosud chybějící kartičky a s pocitem dobře vykonané práce odkráčel jsem do příbytku uhasit kocovinu lahvovým pivem.
15.04.2011
Geniální plešatá zpěvačka
Přiznávám, titulek jsem ukradl kolegovi MIH, který jej použil do knihy knih Yeah!, ale nelze jinak. Trefnější mě nenapadl. Devin Townsend je opravdu plešatý, s trochou nadsázky geniální. Velmi často objevuji hudby, které už přede mnou objevily tuny lidí. Ne že by mi to činilo nějaké zvláštní potěšení takto objevovat Ameriku, ale co počít. Lépe pozdě než nikdy. Navíc zastávám názor, že je lépe si k věcem přijít vlastní cestou pozvolna, než dát na momentální požadavky trhu. Žáden spěch ni kvalt, navíc takto vytvořené pouto bývá pevnější.
Takto jsem před časem pootevřel dveře do přepestrého hudebního světa kanadského skladatele, zpěváka, kytaristy, producenta a vůbec všeuměla Devina Townsenda. To je prosím pán, pro něhož v muzice prakticky neexistují žádné hranice. Fungoval v kapele Strapping Young Lad, s níž vyluzoval tak šíleně brutální nářez, až mi to při prvním střetu málem urazilo hlavu. Dále působí na sólové dráze, buď pod svým jménem, dále pod hlavičkou Devin Townsend Band a také Devin Townsend Project. Podrobnosti a diskografie viz jinde, tím tady nehodlám zdržovat. Důležitější je, co vlastně tenhle maniak, v souvislosti s nímž se přečasto zmiňuje bipolární porucha – ale od té doby, co se léčil, během léčby složil materiál na čtyři alba a přestal kalit a kouřit trávu se to prý lepší v oblastech duchovních – na svá alba zaznamenává.
Začal jsem s deskou Alien a přiznám se, že prvních pár vteřin jsem měl pocit, že to nevydržím. Townsend je v jistém smyslu pokračovatelem Phila Spectora, stejně jako on staví zvukové stěny, ale ty Devinovy nejsou ze zvuku, ale z té nejpevnější ocele. Vztyčí se před vámi a nekompromisně vás praští přes obličej. Zvuk SYL je symfonie utkaná z brutality, chladu, bolesti a zvukového ataku. Pokud ale tenhle čelní náraz vydržíte a máte koule na to si ho zopakovat, rozpoznáte v téhle divočině velmi silné melodické motivy, rafinované aranžérské prvky, ze zdánlivě nepřehledné rytiny začnou vystupovat obrazce a vzápětí se vám to slije do poutavého reliéfu. Každý detail hraje, Devin se nebojí ani takových lahůdek jako dětského sboru nebo xylofonu. Syrovost, brutalita, ale ne bezúčelná, naopak vypiplaná do nejmenších detailů. Poslechněte si album City a jestli to přežijete, zjistíte, že i ten nejurvalejší nářez může být vrcholně promyšleným, povznášejícím a zároveň očišťujícím zážitkem.
Pak tu máme Devinovu sólovou práci. Tam už je jeho hudební ego zcela bez hranic. Zatímco v SYL bouřil, strašil, skřípal a ryčel, na sólové dráze staví Devin hudební zámky s třiapadesáti komnatami, jejichž pečlivé prozkoumání je práce na hodně dlouho. Máme tu tíživou symfonii, pojatou jako hold matičce Zemi s názvem Terria, při jejímž poslechu přímo cítíte, jak v prstech hnětete kusy hlíny, album Ocean Machine, která v mysli okamžitě vykreslí pohled na robouřenou vodní plochu. Je tu skočné album Addicted, z něhož pochází v minulém postu linkovaný ultrahit. Townsend umí napsat neskutečně chytlavé melodie, nakreslit velebné, až pinkfloydovsky majestání hudební panoramata, je folkově rozjímavý, roztančený, bolavý, euforický a posmutnělý. V hlavě mu vybuchují erupce nápadů a on je realizuje s lehkostí a samozřejmostí. Ne všechno je samozřejmě zcela stoprocentní, ale důležité je, že je to, jak říkal Jaroslav Marvan, originál každým coulem. V červnu mu vyjdou hned dvě nové desky, jedna bude prý nehorázný nářez, druhá poklidný new age. Těším se jako letos na máloco.
28.03.2011
Něco muziky až k Kanady
Dnes bez dlouhého okecávání, ale ještě se k tomuto pánovi a jeho hudebním aktivitám vrátím Dámy a pánové, HIT!
7.03.2011
Soudruh Vávra, nástup!
V rámci oslav jubilea tvůrce Otakara Vávry jsem se rozhodl podívat se na film Nástup, který mi shodou okolností přišel před pár dny do redakce. Řeknu to rovnou, nic podobného jsem hodně dlouho neviděl a to jsem si svého času dopřál i agitační opusy Botostroj a Rudá záře nad Kladnem. Stoletý stařec ale – jako ostatně téměř vždy – všechny pobil a jeho barevný epos o odsunu Němců z pohraničí je něčím, na co se nedají aplikovat běžná měřítka kinematografie. Tohle není film, který by agitoval, tohle konkrétně je agitace v podobě rozhýbaných obrázků. Záchvaty nevěřícného poklesu čelisti až k podlaze vzbuzuje prakticky celá stopáž. Počínaje prkenným herectvím Ladislava "Sováčka" Chudíka, přes nadšenou hlášku Jaroslava Mareše "Odteď jsem rudej a nic na světě už mě nepřebarví" až po pasáž nejhovadnější, což je monolog Františka Smolíka o tom, kterak mu jistá olezlá knížečka změnila život a on konečně pochopil obsah a význam slova soudruh. Hádejte, co je to asi za spisek?
Napsané a zahrané je to strašně, akční scény jsou prkenné a tuhé jak veka, mnohé promluvy svou toporností mlátí přes uši a postava zlotřilého Karla Högera má být sice záporná, ale ani ta není s to zasloužit si v tomto narudlém absurdistánu jakékoliv sympatie. Otakar Vávra znovu dokazuje, že byl skutečně mužem činu a skoro se mi chce věřit slovům znalců, že s jeho proklamovaným režijním fortelem to nebylo až tak horké a jeho zdařilejší dílka tvoří vykrádačka jím zlednutých vzorů. Je-li Nástup v něčem opravdu cenný, pak v tom, jak krásně na něm lze demonstrovat chování jedince, který nemá žádných morálních zábran a za pořádný věnec milovaných buřtů či klobás by se rval s vlastní matkou. Tak mistře gratuluji.
13.01.2011
Výuka Monty Pythonem
Mládež nám doma předvádí švihlou chůzi Našel jsem pod vánočním smrkem velmi vkusně vyvedené tričko s rozfázovanou švihlou chůzi a když jsem si ho zálibně prohlížel, otázal se Mikeš, co že je na něm vyobrazeno. Vysvětloval jsem mu, že jde o pána, co srandovně chodí a přihodil poznámku, že to mám na DVD. Mladý pán zpozorněl a dožadoval se projekce. Zasunul jsem tedy disk v přehrávač, spustil památný sketch a děly se věci. Mikeš a Toňa propadli oba v bujarý řehot, vyžádali si několikeré repete a posléze začali švihlou chůzi zkoušet v praxi. Šlo jim to celkem dobře, i když na gumového Johna jsme krátcí všichni. Každopádně jsem se ujistil, že na střet s Monty Pythony není nikdy příliš brzy. Hádám, že letošní Vánoce si zpříjemníme projekcí Života Briana.
31.12.2010
Vypráskané Vánoce
Letošní Vánoce dopadly tak katastrofálně, že se mi o tom snad ani nechce nic psát. Budu se snažit na ně co nejdřív zapomenout. Rozzářená dětská očíčka se zakalila nástupem chřipky a horečky, padly všechny plány, které jsme si ještě před započtením svratků bujaře vytičily, slovem zmatek nad zmatek a houfec bacilů a virů a kdo ví, jakých ještě breberek k tomu. Podrobněji a zcela výstižně se rozepsala bosorka, pročež hurá tamo. Milý Ježíšku, příště bych prosil Vánoce bez podobných extravagancí.
Pokud jde o Silvestr, k tomu se stavím jako již několik let. Jest to především svátek amatérských opilců, kteří se pod vlivem všeobecného mínění jednou do roka zrychtují tak, že jim je zle ještě týden, pozvrací vše v okruhu deseti metrů a nepamatují si, proč mají pod postelí víko od popelnice a na něm krabici od pizzy. Proč chlastat zrovna tento ten, když se mohu ožrat kdykoliv během roku?
Takže asi tak. Uvidíme, co nám v tomto ohledu přinese nový jahr.
3.12.2010
Když volá Mistr
Další meta pisálkovské kariéry pokořena, včera jsem po telefonu mluvil s Karlem Gottem. To bylo tak. Dostal jsem v zaměstnání úkol vyhotovit anketu stran úmrtin Johna Lennona a napadlo mě, že oslovím i Mistra, který s nebožtíkem před lety hovořil. Sehnal jsem číslo, napsal sms, aby zlatý hlas z Prahy věděl, kdo jsem a vyčkával. Pár hodin se nic nedělo, odpověď nepřicházela, až v podvečer zazvonil telefon a na druhém konci se ozvalo: Dobrý večer, tady Karel Gott. Inu, byl to zážitek.
26.11.2010
Kurvadrát, padesát
Visací zámek v mém rodném městečku? Účast nutná! Bohužel ne však hojná. Naplánovali jsme si to náramně, trachtace se měli zúčastnit i M+M, ba i pan Čechura přislíbil nezávazně účast, ale nakonec se věci vyvinuly jináč a k taneční zábavě v punkovém rytmu jsme dorazili akorát s bosorkou. Do místní sokolovny jsme přibyli až o desáté, neboť vyslechnout produkcí zdejšího tělesa Soustruh se nám nechtělo, z podobných vylomenin jsme už jaksi vyrostli. Takže až Visáči. Set byl poskládán částečně z nových věci, částečně samozřejmě ze starých jistot, které krom Známky punku zabíraly nejvíc. Páni inženýři do nástrojů bušili co to šlo, leader Hony Lemmy ušaté torpédo ryčel mohutně, svíjel se v tanci sugestivním, ale co naplat, atmosféra nebyla z nejdivočejších, byť zejména Štětináč dělal, co mohl. Snad za to může slabší účast, snad publikum nebylo dostatečně opivněno ježkem, každopádně, jak mi Hauby potvrdil mejlem, byl to z podzimka nejméně rozjetý koncert. Ale Luka nad Jihlavou si pochvaloval, měst prý oplývá množstvím vznosných vilek. Pánové asi při odpoledni obdivovali architektonické památky.
13.10.2010
Ukaž občanku, ty sračko!
Stále mám v paměti Pouta jako jeden z nejsilnějších tuzemských filmů poslední doby, mimo jiné taky díky tomu, jak dokázal zprostředkovat šedivou normalizační dobu. A teď tu máme konkurenta Občanský průkaz. Oproti industriálně chladným, studeným a stísněným Poutům jde ale o mnohem větší pop, i když se film alespoň na oko zaklíná rock and rollem a hard rockem. Však také – námět Petr Šabach, scénář Petr Jarchovský. Režie Ondřej Trojan, tvůrce kulťáku Pějme píseň dohola a Želar, které kdysi Jan Rejžek označil kuriozním slůvkem polokýč. Dodnes nevysvětleno. Nicméně, Občanský průkaz slibuje mnohé, ale nakonec nesplní téměř nic. Mamutí stopáž dvě a půl hodiny se zdá v kině minimálně jednou tak dlouhá, film se vleče a jako vždy chybí jasně vyklenutý děj (Jarchovský, pamatujme si). Občanka prostě začne a přestane a někde mezi tím se pyšně ukazuje, jak jsme dokázali sehnat co nejvíc dobových předmětů, nábytku, oblečení, tapet, člověk je nucen poslouchat vatovité a zcela zbytečné dialogy jako když pí Gaislerová zahlási "Tak jsme přišli z rodičáku" světe div se krátce poté, co na ten rodičák odkráčeli a všem v sále i ve filmu je to známo, nebo jako když jeden z hlavních hrdinů uchopí album Wish You Were Here od Pink Floyd, pomazlí se s ním, ukáže na kameru notoricky známý obal a jen tak mimochodem utrousí – Floydi. Viš jů vér hír. Chytrému napověz, že? Opět si musím vzít na pomoc Pouta, kde se scény s prohrabaváním zapovězených vinylů a poslechem Plastiků odehrávaly nenásilně v druhém plánu, nikdo na ně neupozorňoval, o to účelnější byly.
To jsou ale pouhé marginále ve srovnání s tím, jak zbytečně a vycucaně celý film působí. Neříká nic jiného, než že žít v 70. letech nebyl žádný med, všude samý fízl, i ten, do něhož byste to řekli jako do posledního, a že jet na Plastiky znamenalo dostat přes držku. Ano, ale tohle všechno dávno víme. Viděli jsme to v mnohých dokumentech, případně v přepisu ...a bude hůř. Pokud šlo tvůrcům je o to znovu to připomenout, možná si mohli vymyslet alespoň nějaký nosnější příběh, na jehož pozadí by atmosféru doby vykreslili. Nápadů se nabízelo dost, ale to by musel pan scenárista trochu namáhat mozek, vykašlat se na šroubování vtipných hlášek typu "pohlavní koitus" a alespoň jednu slibnou dějovou linku rozpracovat a dotáhnout do finále. Nestalo se a tak je Občanský průkaz jen malinko ostřejším bratříčkem uhlazeného retra Vyprávěj.
28.09.2010
Blamáž jménem Guns N’Roses
Tak jsem zase po čase žil kulturně, dokonce dvakrát. A stálo to za to. Začnu tím, co jsem zmínil v titulku, totiž koncert Guns N’Roses. Dlouho jsem měl s tím rudohlavým pošukem trpělivost, dokonce i tu Chinese Democracy jsem mu zbaštil – je to opravdu nad očekávání dobrá deska a líbí se mi dodnes – ale tohle už je opravdu, jak říkají latiníci – cufíl. Darmo na něj v Irsku neházeli flašky, já bych si – být platící fanouch – asi hodil taky. Neboť aby se člověk ve 22.45 dozvěděl z hlášení místního rozhlasu, že umělec "už je v Praze" a že by koncert měl do hodiny začít, s tím mi prosím pěkně polibte pozadí. Nestojím o to, abych někde kolem půlnoci jásal nadšením, že se jeho výsost konečně ukázala mezi lidem a ve dvě ráno se pak někde mlátit pozdním nočním spojem. Kdepak. Ještě, že byl přítomen kolega Voitech. Společně jsme moudře usoudili, že si pán Axl může svůj spektákl strčit kamsi a přesunuli jsme se k pivu. Prý to bylo nakonec povedené vystoupení, může být, jak říkám, z principu novou podobu GNR nezatracuji, ale propříště zůstanu u poslechu desek a budu se dojímat nad November Rain, než abych zas někde jako šašek čekal na kuropění, než se maestro uráčí dojíst chléb s hrachovou pomazánkou a předhodit zmoženému davu něco not. Druhé kulturní dostaveníčko bylo mnohem poklidnější a výživnější, i když k stoprocentnímu uspokojení taky leccos chybělo. Zašli jsme s bosorkou do Divadla Na palmovce, kde ansambl z Dlouhé dával kus U Hitlerů v kuchyni. Autorem je nejznámější reklama na plastiku nosu Arnošt Goldflam, což je stejně klad jako i zápor. Přiznávám, že text z autorova pera se mi zdál dobrý, hlavně tedy první půle, kdy jsem co chvíli propadal v bujarý řehot a pochvaloval si parodickou a mnohdy velmi ostrou, ale trefnou nadsázku, s níž se pan Goldflam pustil do zkoumání toho, jaký byl asi v soukromí filozof, malíř, architekt, vojevůdce a humorista Adolf Hitler. Bohužel se ale autor nespokojil s "pouhým" autorstvím a cítil potřebu každý výjev osobně okomentovat, přihodit něco frků a vůbec se co chvíli – dle mě ne zcela účelně - producírovat na jevišti. Tempo vázlo a výstupy zaváněly samoúčelností. Nešť, sama hra tento fakt vyvážila, ovšem druhá půle již byla o poznání slabší a obstála vlastně jen díky pár povedeným momentům. Dovětek s Vlastimilem "Homerem" Zavřelem už mi přišel zcela zbytný. Suma sumárum, razantnější zásah dramaturgův by prospěl, i tak jsem si za svých šedesát užil.
30.08.2010
Dokonalosti, tvé jméno je Electronic
Napsat něco o jedné z mých nejoblíbenějších desek jsem chtěl už dlouho a jelikož jsem ji po čase znovu oprášil, jdu na to Takže, oblíbených alb mám samozřejmě tuny, ale pár jich zaujímá opravdu výsostné postavení. Jednou z nich je eponymní debut Electronic. Jde vlastně o svého druhu superskupinu, tvořili ji kytarista The Smiths Johnny Marr a zpěvák New Order Barney Sumner, čiže členové mých totálních srdcovek, jejichž práci pro domovské kapely budu velebit až do skonání světa. Electronic byl pro ně oddech v době, kdy New Order pauzírovali a The Smiths byli definitivně minulostí. Debutové album vydali v roce 1991 a kritika z toho tenkrát byla naprosto nadšedná. Hlavně samozřejmě v Anglii, kde se v recenzích objevovaly hlášky typu "že by místo řadového alba rovnou vydali The Best Of?". Není to nijak nadsazené, debut Electronic je z rodu těch naprosto dokonalých desek, kde není slabá opravdu ani vteřina. Jedenáct skladeb, jedenáct stoprocentních hitů a zároveň zlatých hřebů desky. Opravdu nevím, kterou bych označil za lepší než ostatní. Tohle je prostě nejlepší popové album, co znám. Opravdu nádherné melodie, posmutnělá atmosféra, Barneyho lámavý "nastydlý" hlas, Johnnyho nenápadná kytara v pozadí, hostující Pet Shop Boys, vše do sebe zapadá jako kolečka v orloji. Dlouho jsem se po téhle desce pídil, vysnil jsem si, jak asi zní, a když jsem se k ní konečně dostal, byla přesně tak dobrá, jak jsem si ji představoval. Nebo ne, vlastně byla ještě lepší, těžko bych si totiž kdy mohl představit nádhery jako Gangster, Getting Away With It nebo Some Distant Memory. Electronic natočili ještě dvě desky, Raise The Pressure (na ní mimochodem spolupracoval Karl Bartos z Kraftwerk) a Twisted Tenderness, načež ukončili spolupráci. Obě alba se mi moc líbí, na obou jsou úžasné momenty, ale k naprosté dokonalosti a samozřejmosti debutu se Johnny a Barney už nepřiblížili. U nás tyhle desky zná málokdo, jde o záležitost pro skalní fandy New Order a The Smiths, takže tohle můžete brát i jako svého druhu doporučení. Chcete-li si poslechnout opravdu dobrý nadčasový pop, zkuste je. Jak prohlásil Barney – bylo by hezké, kdyby se znovu objevili další Beatles, sedmnáctiletí hoši, kteří by hráli tu nejlepší muziku na světě. Místo nich ale vidím dva postarší chlápky, kterým by se právě tohle mohlo podařit.
12.08.2010
(Ne)postradatelní
Vyrazil jsem zase po čase na novinářskou projekci, nejnovější filmový opus Sylvestera Stallona The Expendables (český titul Postradatelní mi nějak neleze přes pysk) si žádal připraveného jedince a velké plátno, aby vynikly cákance krve a svraštělé krky akčních veteránů. Pokud stále ještě tápete, vězte, že jde o ten film, kde se sešli Stallone, Bruce Willis, Jet Li, Jason Statham, Mickey Rourke, Dolph Lundgren a Arnold Schwarzenegger. V jednání byli rovněž jécévédéčko, Steven Seagal a snad prý i Chuck Norris, ale neměli čas, nebo chtěli moc dukátů. I tak je ale přehlídka povislých bicepsů, jizev a vrásek úctyhodná, stejně jako Slyova zabejčenost, s níž po čtvrtém – a velmi dobrém – Rambovi přichází s dalším akčním nářezem jak vystřiženým z 80. let a cíleně zaměřeným na třicátníky, kteří Sylvesterovy nejslavnější pecky té doby hltali u videa a je jim zcela fuk, že film postrádá logiku a chatrný děj je jen věšákem na řežbu. Jenže té řežby je požehnaně. Jde vlastně o klasický revenge movie – ubližujete nevinným lidem, tak tady máte přes držku. Ideální stopáž 99 minut, přičemž poslední třetina je nepřetržitá akce. Zároveň jde o sebereflexní film – ano, víme, že je to celé je ptákovina, ale s tím vědomím to děláme. O problémech se tady nemluví, problémy se řeší ránou pěstí do žaludku, případně zlomeným vazem. Zapadá do toho i dojemná zpověď Mickeyho Rourka "vzpomínáš, jak jsme tehdy v Bosně..." Chlapácké, nařvané, krvavé, zpocené, velmi machistické a osvěžující. Navíc je tu TA scéna, kdy se konečně na plátně sejdou dvě naprosté ikony, Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger. Je rozkošná, kino u ní nadšeně hýkalo smíchy. Tož tak, umění nečekejme, od toho tu nejsme. Tohle je masakr. Slupl jsem to na posezení a nášup si rozhodně neodepřu. Být akce natočena jen o chloupek přehledněji a být tu alespoň jedna citovatelná pasáž, shledal bych tenhle kousek bezchybným. I tak jsem ale velmi spokojen.
20.07.2010
Vakace a moře legrace
A samozřejmě v tom měl prsty zábavní podnik ČD, respektive jedna zlá, baba baba zlá. Je léto. Vedro. Zonctna rumpluje. Opocený dav láteří, že se to nedá vydržet a už se těší, až bude zima a bude podobně nadávat, jaká že je strašná kosa, už aby se oteplilo, že dřív tohle nebylo, lentilek že bylo v krabičce víc, nebyly tam hnědý a tak vůbec. Opakuje se to každý rok, stejně jako Televarieté, Chalupáři a Hurvínek u lékaře v letním programovém šéma. V těchto dnech sluší se snížit mozkovou kapacitu na minimum, hovořiti v holých větách, pít pivo pod širým nebem a nejlépe odjet z velkoměsta někam na ves. Tak i my učinili. Koupalistě navštívili, rovněž tak jihlavskou zoo, ve stínu rodné chalupy pobyli a samozřejmě útulný restaurant Kolnička navštívili. Slovem idylka. A když už jsme se tak spustili, rozhodli jsme se s přáteli M+M navštívit hudební statek v Chotěmicích, který provozuje pan Václav Koubek. Večer z pátka na sobotu měl vystoupit a také vystoupil Vladimír Mišík, ale, popravdě, nás ponejvíce lákala vidina odpoledne, noci a dopoledne stráveného bez ratolestí a pro mě za mě mohl na prkna vstoupit i Jakub Smolík, stejně bychom ho při kytáře přeřvali a možná by pak dostal i nařezáno, tudíž o kulturprogram by nebyla nouze ani tak. Cesta započala někdy kolem půl páté odpolední. Usedli jsme do vozu zvaného Stoupa, pan Mišák, šlápl na pedál, zbytek vozu otevřel lahváče a už se jelo. Párkrát jsme, pravda, ztratili směru, ale nezmokli jsme, už jsme tu. Humor nastal při vybalování, paní Miši totiž zjistila, že drahý choť při balení stanů u plátěného příbytku pro čtyři zapomněl kdesi doma v chalupě gró stanu a zabalil pouze vnější celtu, kterou se celá konstrukce přikrývá. Chvíli jsme se pokoušeli celtu přivázat ke plotu, spekulovali jsme, co se bude dít, až zaprší, padlo pár jízlivých slůvek na adresu chaotovu, ale nakonec jsme nad tím mávli rukou a šli na bláto. Vono to nějak dopadne. Jistěže dopadlo, ochutnali jsme piva, točeného rumu, vyslechli povedený set páně Mišíkův, poté zapěli něco vykřičených písní a navázali kontakt s místním bodrým lidem. Mě se tam ujal jakýsi světoběžník, jazykem těžkým hovořil o tom, že všude byl, od všeho má klíče – zda má bráchu v pokladně vyjevit nechtěl – a když se dozvěděl, že hovoří s pisálkem, radostně zaržál, řka, že "spolu napíšeme bezdceler". Prý o cestě do Žaponska. Kapitán Hokkaidó, jak byl společností překřtěn, byl velmi neodbytný, ale nakonec jsem jej odbyl. Už si bohužel nepamatuju jak. Tak o třetí hodině ranní jsme ulehli na zem. Snad i díky spánku na zdravém povětří nebyly následky kocoviny až tak strašné. Druhý den dopoledne odebrali jsme se vozem na nádraží v Kardašově Řečici. Šnelcug měl dobu odjezdu stanovenou na jedenáctou hodinu, ale kdosi odpovědný zřejmě usoudil, že je to příliš brzy, že japonská přesnost ničí ducha a ohlásil sekeru pětadvacet minut. Asi. Z nich se nakonec vyklubalo minut pětatřicet a když železný oř konečně dosupěl, ukázalo se, že mu vládna strašlivá paní. Okem nevlídným na nás pohlédla, když jsme se nesměle otázali, zda je možno projít vagonem na konec vlaku, odeskla, že je tam "abíčko" (že by tam měla rozdělanou nějakou vystřihovánku a bála se, že bychom jí šlápli do Kanagomu?) a že musíme jít dopředu. Usedli jsme a vyčkávali věcí příštích. Cestu nám zpříjemňoval dav jinochů hulákajících cosi o Slávii a také mašinfíra, který se zřejmě chtěl kochat krásami krajiny a zvolil rychlost 120 kilometrů za půl roku. Železniční babica ještě párkrát prolétla vozem, hodila něco křivých pohledů a před Jihlavou počala cosi ječet na osazenstvo vagonu. Vyrozuměli jsme, že se jedná o jakousi výluku a měli jsme za to, že je třeba vystoupit na stanici Jihlava, město a na Hlavní nádraží se dopravit busy. Když jsme ale na městském nádraží opustili soupravu, průvodčí po nás hodila šilhavým okem a začala zuřit, co prý si to dovolujeme vystupovat. Zmaten blábolil jsem cosi o tom, že přece hlásila výluku a že chceme na Luka, ale to již nás plantážnice hnala zpět do soupravy, že do Luk musíme zpátky (??) a kdesi cosi. Mávl jsem rukou – za což jsem si vysloužil další vřelý křik a prskanec na tričko a znovu jsme nastoupili. Konsternováni takto ohleduplným zacházením s cestujícími osobami dojeli jsme až na hlavák, kam pro nás naštěstí přijel bratr s vozem v němž si světácky testoval navigaci. Smál jsem se tomu a poukazoval na fakt, že snad po těch letech by nemusel žádat neosobně hovořící krabičku o radu, jak se z Jihlavy dostat do Luk, ale bylo mi řečeno, že GSP aneb gde sme pyčo je zánovní a je tedy třeba ji vyzkoušet. Nuže dobrá, nejsem znalcem těchto výdobytků, stačilo mi, že jsme v pořádku dorazili. Oddechli jsme si my i rodičové, kteří mohli dítka opět předat do naší péče. Mrzelo mě jediné, že se odpoledne dalo do deště a nemohli jsme traumatisující zážitek zapít do pivnice. Takže za rok zase na statek.
22.06.2010
Nejhorší mýdan roku
Nechci žít nonstop, nechci sbírat céčka, nechci pít kolu u jednoho stolu s nějakým zpoceným plešatějícím skřetem. Naopak, chci na to všechno velmi rychle zapomenout. Byl jsem zas po čase vyslán na jednu velmi pekelnou společenskou akci. Koncert Michala Davida v Ócvaj aréně. Jeden by si řekl, že tenhle šamšula už nemůže zajímat nikoho ani na diskotéce v Zadním Březí, ale ono bylo narváno! Byli tam všici – teď mluvím jak o publiku, tak o účinkujících. Našminkované dámičky, uhrovatí mládenci, občanky a občani, jejichž největšlí setkání se společenským životem byla návštěva nádražní restaurace v Sušici, party nachmelených otrapů, kteří tohle matiné zřejmě brali jako děsně velkou jundu a odvaz. Pozoroval jsem dav kolem sebe dost nevěřícně a místy i pobaveně. Jedinci se projevovali všelijak ještě před započetím akce, ale nebylo to nic proti tomu, co nastalo, když na pódium vskočil oslavenec a počal tučnými prstíky bušit do svých samohrajek. Nebylo možno se schovat, tupé melodie vymetly veškeré kouty kulturáku, mládežníci i senioři sebou počali škubat, dělat mašinku a zpívat zpaměti všechny Míšovo říkánky. Kotel žil, o tom nebylo pochyb, připadal jsem si jak na pionýrské nebo svazácké besídce. Přímo mnou prostoupil duch kolekvitizmu, je pěkné, když se takhle všici svorně veselíme na státem povolené taneční zábavě a netýráme si mysl ošklivými věcmi, které se dějí tam venku. Brrr. Ještě že jsem zaujal poměrně strategickou pozici, takže mi nečinilo potíž kdykoliv bez prodírání se plebsem odběhnout na chlazený nápoj. Na cestu mi rytmicky lomozil dav na sedačkách, který pěkně organzovaně tleskal na první dobu a tvářil se u toho velmi důležitě. Jen tleskej mámo, sou tady ty kamery, třeba tě pak uvidíme v televizi... Večer hrůzy měl tři části. V první pěvec zaútočil svými notoricky známými hity, čímž mě srovnal a uzemnil na hodně dlouho. Myslel jsem, že po tomto direktu se otřepu a posilněn zase vstanu, jenže ouha. V druhé třetině můj soupeř zaútočil muzikálovými áriemi, jež vytryskly z jeho spoceného čela. Z ringu jsem se ploužil zdrchán a poražen, zaujal jsem místo na baru a musel, chca nechca, dát v duchu zapravdu dvěma slečinkám, které ve frontě na bohemku s jahodou pravily znalecky, že by bylo bejvalo lepší, kdyby zpíval jen David. Vstkutku, od skřítka člověk tak nějak ví, co může čekat, ale slyšet v jednom gardu Bohuše Matuše, Ilonu Csákovou, Monu Absolonu a další výpotky, to už je porušování ženevských konvencí. Nedosti ale na tom. Ledva se odpouroučela muzikálová strustka, definitivní K.O. mi nasadila vonička italských diskotékových melodií v podání tria Damichi a nestora Drupiho. Pak se po mém zmučeném chrbátě prošli Karel Gott, Lucie Bílá, Lešek Semelka, Helenka Von Dráčková, ale to už jsem zdděšeně prchal směr civilizace. Jen pryč ze skanzenu, kde se aplauduje Leoši Marešovi za neskutečně debilní fóry a příchod Hany Zagorové na scénu vyvolá frenetické nadšení starých i mladých. Příště bych prosil někam, kde se hraje hudba a neprsí se blbé celebrity.
16.06.2010
Nostalghía
Opět něco z českých rockových luhů a hájů aktualizováno Přišel mi před několika dny živák Törr – jedno CD, jedno DVD, mimochodem se záznamem koncertu Törr Gang Live z roku 1989 a pak z roku 2006 z Jihlavy. Vložil jsem do stroje, docela se pobavil místy velmi vtipnými texty, ale hlavně zavzpomínal. Novější podoba Törru mi nic neříká, ale starší alba jsem měl docela rád a debut Armageddon mi svého času naháněl strach a husí kůži – to prosím vážně. Nezapomenu, jak jsem ho z kazety poslouchal sám doma a u některých věcí se nefalšovaně bál. I zachtělo se mi si ten pocit znovu zakusit a chystám se oprášit prvná tři alba, tedy Armageddon, Institut klinické smrti a Chcípni o kus dál. Jde o desky z doby, kdy v kapele působil demoniac Daniel Švarc Šakal, takto obstaravatel pohřbů, disponující velmi pozoruhodným záhrobním skřehotem. Vzpomínky na život, pamatujete? Byl k tomu svého času i klip. Taky jsem trochu zabrouzdal mezisítí a nalezl text ke skladbě Sebevražda, takto fláku z dvojky IKS. Až mě překvapilo, nakolik působivé jsou tam obrazy, i dnes, kdy se jeden na slovní výplně tuzemských metalových kapel té doby dívá přece jenom jinak než v -nácti. Ostatně, posuďte sami: Zastav čas, klauny zavřeli do klecí
Přešel mráz a zvony šílenství dozněly
Ve válce s depresí
Snažím se vidět skrz prázdné pohledy
tam kde se skutečnost ztrácí v temnotě
a nekonečné sny začínají vládnout.
Má duše je zmrazena a tělo slabé, inteligence němá.
Zůstanu sám.
Učím se pravidla tý jejich ukrutný hry.
Tak zabte ty prasata!
Ještě je slyším kvičet!
Každou noc vidím skrz oči šílence a vládnu tvrdou pěstí.
Nechte mě zapálit oheň!
Kapky hadího jedu stékají do čerstvých ran
v mém odumírajícím mozku
žijícím ze zvuku elektrický kytary.
Zbývá už jen natáhnout do skla
a upadnout ve smrtelném spánku. Nesmírně působivá mi přijde hlavně první sloka. Nuž, jsem zvědav, jak na mě zapůsobí poslech takto po letech a jestli se ještě budu bát. Tak ano, ne že bych se bál tak jako před lety, ale musím uznat, že zejména druhé album Institut klinické smrti je působivé i po letech. Hnilobný puch line se z každé noty a každého blasfemicky-záhrobního textu, přičemž sugestivní skřekot páně Šakalův znepokojuje a mrazí dnes jako tehdy. Docela by mě zajímalo, zda se tento prokletý básník z Plzence ještě kdy zmátoří k nějaké hudební činnosti. Jisté signály by tu byly, heslo zní Giwmür. Nemálo zábavný je taky kotouč Kladivo na čarodějnice, jakési nulté album. Tuze chytlavý a hitový black’n’roll, s nepřeslechnutelnými vlivy Hellhammer a Celtic Frost (to typické uhhh). Navíc předznamenává věci příští, kousek Ďáblův dech melodicky velmi silně evokuje Hospodo nalejvej od Alkeholu.
15.06.2010
Nikdyvíc? Ale kdeže, čím dál víc
Po čase zase jeden další soukromý hudební objev Samozřejmě žádná třeskutá hyperprogresivní záležitost, toho už jsem zanechal. Pěkně stará dobrá rubanice, ovšem v prvotřídním balení. Americká parta Nevermore. Pochází ze Seattlu a dá se říct, že jde svého druhu o souputníky mých druhdy veleoblíbených Queensrÿche – do alba The Promised Land. Stejně vznosná hudební témata, zdravá dávka patosu a dramatičnosti, ovšem v nepoměrně říznějším a divočejším balení. Nevermore jsou sice také prog, ale zároveň thrashy, tu a tam power a celé by se to dalo shrnout do škatulky techno thrash. Na pořádné škatulky si ostatně metly vždy potrpěly a chtěl bych jen mladším ročníkům osvětlit, že termínem techno nemyslí se tuc tuc, nýbrž technický. Letos Nevermore vydali nové album The Obsidian Conspiracy, které jsem si – už teď v červnu – soukromě vyhlásil albem roku. Neuvěřitelně členitá, energická a propracovaná vichřice zasekávajících se riffů, velkolepých melodických dramat a atmosféry zadírající se pod kůži jako škvára do rozbitého kolena. Teatrální a přitom navýsost intimní deska. Tobogán nálad, pocitů a emocí. Představte si, že stojíte na skále a náhle vás smete ohromná přílivová vlna. A vy se podvolíte, rádi. A kdyby jen to, vy se do té vlny vrháte znovu a znovu. Drápete se zpět na skálu a v dlani svíráte hrst perel, které jste vylovili u dna. A znovu. Není síly, která by vás zastavila, naopak se cítíte stále silnější a odhodlanější. Ta vlna jsou Nevermore. Perlami pak rozumím desatero písní na The Obsidian Conspiracy.
Kolnička nikoliv na dříví, ale dřevěná
Ježek ve skle, aneb ČD opět boduje Není špatné jet na venkov a náhodou (opravdu, ale opravdummm, náhodoummm) se trefit do data, kdy se v rodné ovci otevírá nová hospoda s poetickým názvem Kolnička. To je pak nutno podnik navštívit, nejlépe již dopoledne, popít něco Ježků ve skle, odpoledne si dát oraz a večer přijít zas. Není špatné piva na závěr zazdít kořalkou zadarmo, nadto lahodnou. Není špatné při nedělním odpoledni nálevnu navštívit znovu, opět obdivovat vkusný dřevěný interieur i exterieur, seznat, že pan majitel, vycepovaný prací v Německu, opravdu ví, jak se nevtíravě a přitom uctivě chovati k hostu, pojíst velmi uspokojivou krmi – ano, šéfe! – a slíbit, že až nadejde čas další cesty v Klacíkov, zajdeme zas. Není ani špatné naplánovat si cestu zpět zábavním podnikem ČD, ale je rozhodně marné doufat, že vše proběhne bez komplikací. Ale abych nekřivdil, tentokrát za ty spadané kmeny na trať českodrážní obveselovací komplex nemohl. Aspoň doufámmmm!
30.05.2010
Návštěva divadla
Po letech jsem si zašel opět do divadla a to nikoliv jako účinkující, nýbrž jako prostý divák Bosorka mě vzala na kus Oněgin byl Rusák, takto divadelní adaptaci stejnojmenné knihy Ireny Douskové. Kus tento dávají v Divadle v Dlouhé a jest imrvére vyprodáno. Ani se příliš nedivím, představení je to dle mého soudu zdařilé, herci umí svůj text, hovoří srozumitelně, nemluví zády k publiku, jsou střízliví a děj tudíž pěkně svižně uhání k závěru. Tříhodinová stopáž zdá se býti poněkud naddimenzovaná, ale je to opravdu jen zdání. Takto rychle mi třikráte šedesát minut neuteklo ani nepamatuju, ani v kinu ne. Zásluhu na tom má jednak vtipný text, jednak výkony herců – několikráte jsem s uspokojením zaznamenal, jak ta která známá tvář, která se tu a tam producíruje v televizním seriálu, dokáže skvěle hrát, zpívat, tančit a vůbec předvést, že není jen figurou vyřezanou z lepenky pro potřeby natahované felčarské telenovely. Další věc, která mě velmi potěšila, byla přítomnost kapely na jevišti. Pořád říkám, že živá muzika dokáže dění na scéně neuvěřitelně nakopnout. Sláva tedy ansamblu a najmě šikovnému Janu Vondráčkovi, kterýžto akťor dosud čeká na docenění. Vnímám-li jakékoliv umělecké dílo, film, divadlo nebo knihu, snažím se vždycky nalézt alespoň jeden výjev, který by do značné míry charakterizoval celek a na němž by se dal interpretovat smysl a pointa celého dění. V Oněginovi jím byla scéna, kdy si profesorský sbor pozve na oslavu narozenin soudruha ředitele studentský recitační spolek Pomed. Mládež dorazí na mecheche a je svědkem bezuzdné chlastačky, kdy nadraní pedagogové hulákají Kryla (děj se odehrává v 80. letech) a dožadují se od Pomedu produkce problematické písně Dejvice, díky níž měli mládežníci od týchž profesorů nepříjemnosť. Mistrně je v této pasáži zachyceno hned několik věcí: pokrytectví dospělých, rozpaky mládeže, která sice profesory naoko pohrdá, zároveň je ale uvyklo vnímat jako autority a když je vidí v kompromitující situaci, neví, jak se k tomu postavit. Analogicky je samozřejmě tohle všechno vztáhnout na atmosféru normalizované společnosti, která něco jiného řiká a něco jiného si myslí. Suma sumárum, představení jsem si užil a směle bych ho doporučil nejen pamětníkům oné blbé doby.
10.05.2010
Den D
D jako debil To se to tak někdy semele – všechny maléry, podivnosti a bizarnosti všedních dní, které by za normálních okolností zdrchaly psýchu i rovnoměrně rozprostřeny do celého týdne, se nakumulují do pouhých čtyřiadvaceti hodin. Jako třeba jedno celkem nevinně vyhlížející pondělí. Začalo to svinským počasím, poté pokračovalo návštěvou laciných knih, kde jakýsi sociálně slabší občan v džísce a tučným vlasem s vážnou tváří vykládal prodavačce, že slyší hlasy v hlavě, což není mezi námi děvčaty žáden špás. Pán třebas tři dny nevystrčí kštici z baráku, když ho to chytne. Prý i tři hlasy najednou se občas sejdou, není to nic příjemného, takové trio. Kdoví, nejsou-li to Plejádani, snad Aštar Benda s pánem komunikuje a pán neví, neznaje jazyka vesmířanů. Ale už si prý koupil jakési DVD, tak snad to dobře dopadne a dostane se na flotilu včas. Zaujat vyprávěním koupil jsem si CD Paula Wellera a rajzoval se schovat do nedalekého krámu se spotřební elektronikou. Potřeboval jsem totiž zabít trochu času, neb jsme s bosorkou měli dostaveníčko na bankovním úřadě. Veselé věci se děly i v elektrokrámě. Postavil jsem se před televizi, kde z modrého reje pouštěli Avatára a naoko jsem pokukoval. Ve skutečnosti mě mnohem víc zaujala scéna, které se odehrávala opodál. Jistý penzista o holi a s batohem plísnil druhého penzistu, pořvávaje na něj, že je pohan, ať si přečte slovo bóží a jak je psáno v koránu, nejlepší je poránu. Velmi veselé to bylo, nic ale proti konfrontaci s bankovní úřednicí. Nechci zabíhat do podrobností, ale věc, která by za normálních okolností byla vyřízena za čtvrt hodiny, trvala více než hodinu, plus vtipné hledání místa, kde se ověřují podpisy. Následovalo ještě větší povyražení, totiž telefonát se společností o-zwei, který na svém blogísku výstižně popisuje bosorka, pročež hurá tamo. Vysílen, zdrbán a rozhořčen svolával jsem na telekomunikační společnost všechny hrůzy světa, včetně misionáře s holí a zaměstnancům přál takové hlasy v hlavě, že by si postarší mánička z nedrahých knih zbledla závistí. Jaký div, že pocítil nutkavou touhu zalít den debil vychlazeným pivem. Sice jen lahvovým, ale chutnalo náramně.
|
