22.04.2005
Narychlo umotanej Filter
Jasně, napsal jsem, že se docela těším na Filter taky pod dojmem z druhýho čísla rock and popu. Tady jsou moje dojmy z nultýho Filteru
Poněkud přepálená grafika. Je jasný, že Filter chce oslovit hlavně ty, který truchlí po Ultramixu, ale jeho decentní čistoty a atraktivity ani zdaleka nedosáhl. Ale některý stránky se docela vyvedly.
Dost překlepů a chyb – snad neni takovej problém si zjistit, že nový New Order se jmenujou Waiting For The Sirens’ Call a nijak jinak. Jo a snad každej už sakra ví, že se nepíše scénárista, ale scenárista. Tohle mohl korektor vychytat, ví-li to ovšem.
Celková úroveň článků je...kolísavá. Jako za um:xu, koneckonců. Přímo ostudný jsou některý recenze, například Pierre Beneš zplodil o novince Daft Punk téměř čistokrevný blábol.
Ale abych jen nehaněl, oceňuju množství fórků, líbí se mi určitej duch pospolitosti, kterej celý číslo prostupuje, je vidět, že to dělá parta lidí, kterou to zjevně baví. Taky mám radost, že pro redakci Filteru hudba neznamená automaticky dřevorubeckej rock and roll a pop jako by nejestvoval.
Suma sumárum, je to nultý číslo, evidentně spíchlý trochu narychlo, takže dejme redakci čas na nadechnutí. Uvidíme, s čím přinde v oficiálním prvním výtisku.
Jinak dneska v kině na Kingdom Of Heaven, novej Ridley Scott. Překvapivě líbilo, ač historickejm spektáklům moc neholduju. Sice to je zase trochu vyprávěnka, je jasný, že Scott už nikdy nezopakuje svůj absolutní vrchol Blade Runner, ale mě to zkrátka sedlo do nálady. Vizuálně je to paráda a i těch pár vznosnejch vět se dá přežít...jak jinak se maj lidi vyhecovat před bitvou.
Jen by mi moh někdo vysvětlit, proč jsem si musel sednout hned před partičku z filmwebu, která ihned po skončení dštila síru, jak je ten film hroznej a bez emocí a že je už serou Scottovy vizuální vychytávky. Kua, Scott točil vizuálně nadupaný bijáky už b době, kdy si dnešní hyper-cool klipaři hráli v uhláku na horníky, holoto nevděčná. Ale co, mě vždycky uklidní, že tihle lidé mají Michaela Baye za pánaboha filmový režie.
Tabule cti: blueskin za to, že mi dal na recenzi živák mýho miláčka Morrisseyho.
Nástěnka hanby: jistý vydavatel jistých časopisů, kterej nemá elementární ánunk o tom, jak vydávat časopisy.
11.04.2005
rock and pop je jenom jeden, jediný, nejlepší....
leda, že by nebyl...
I když jsem se zařekl, že už si druhý číslo rock and popu nekoupím, učinil jsem tak. Pominu teď obsahovou skladbu, která přináší další vítr do plachet někdejšímu milému hostu Karlu Veselému a zaměřím se na fakt, že osádka Lindaurovy kocábky je s každým novým číslem sebestřednější. Protože co jinak si mám myslet o rubrice „Ohlasy milých hostů“, v který Vojtěchův kamarád Honza Rejžek plácá redaktory po ramenou a pochvaluje si, jak jsou skvělí. A nebyl by to Rejžek, kdyby opět neukázal že jenom on má patent na rozum a smí mluvit úplně do všeho. V jeho dobře míněné výtce vůči Martě Běhounkové jasně rozpoznávám moudré a laskavé klaunství jistého brouka, tuším, že se jmenoval Pytlík. Že, pánové Vávro, Hanáku, Macháčku a Burdo?
Nechápu a nerozumím, proč si rock and pop musí pořád dokola dokazovat, že jsou prostě nenahraditelní a jediní, kteří mají právo a poslání psát o muzice. Kde se bere jejich přesvědčení, že bez nich by byl prostý konzument hudby lost in supermarket a dokázal by si koupit maximálně Helenku Vondráčkovou?
A ještě něco, poznámka Mišky Pospíšila o kolegovi blueskinovi je a)trapná b)nesrozumitelná c)svou „já já já jenom já“ rétorikou jenom potvrzuje, že Miška přesně pochopil, oč rock and popu jde.
Řeknu vám, už se docela těším na Filter…
8.04.2005
valkil bloguje
Jelikož drahá co chvíli zažívá v MHD velmi bizarní a zaznamenáníhodné příhody, dal jsem jí prostor se vyjádřit. Nuže, pěknou zábavu, milí přátelé
Cesta do hlubin tramvajákovy duše
Jela jsem ráno do práce ze stanice Černý kůň tramvají č. 3, takovou tou
bednou, jak je celá průchozí a má dveře z obou stran. Sedla jsem si až na
konec tramvaje, zády ke směru jízdy, takže jsem vlastně měla výhled do
kabiny (v tuto chvíli prázdné) nebo také na tramvajáka, řídícího vůz, co jel
za námi. Vytáhla jsem knížku a začala si číst.
Na Braník jsme dojeli ještě za normálního chodu. Zádrhel nastal, když řidič
zatroubil (nebo jak nazvat to protivný bzučení, když se mají zavřít dveře) a
zavřel. Bzučení totiž neustalo. Nu co, říkám si, na příští zastávce otevře,
bzučet to přestane. Dál si čtu. Ale copak copak, na Pobřežní cestě nejenže
nepřestalo bzučet, ale ani dveře se neotevřely. Stejně tak na Přístavišti.
Tam už začal být řidič asi nervózní, protože se ne a ne rozjet, lidi
nastupovali prvními dveřmi, které jediné šly otevřít. Řidič vypnul celou
tramvaj a když ji zase nahodil, bzučení znovu začalo, to zkusil se stejným
výsledkem ještě několikrát. Dveře se ani nehnuly.
Dojeli jsme na Dvorce, stále bzučíc a dveře neotevírajíc, tramvaj zjevně
stávkovala. To už nás dojela tramvaj č. 17, jejíž řidič nás s pobaveným
výrazem sledoval, ale nic neučinil. Opět to samé, náš tramvaják zapnul a
vypnul tramvaj. Nic. Kdosi se pokoušel dveře násilím otevřít, ale ty byly
jak kovový, ani s nima nehnul.
Řidič to vzdal a dojel na Kublov, tam se mu nějakým zázrakem podařilo
otevřít dveře, které ovšem zase evidentně nešly zavřít. Venkem přišel
dozadu. Upozorňuju, že to byl takovej ten tramvaják-ovar, kterej si neustále
cosi huhlal a brumlal. Ve chvíli, kdy vstoupil do posledních dveří, se tyto
samy zavřely. On zamumlal něco ve stylu: "No, teď se samy zavřete, jo?" A
zase bzučely. On otevřel nějakou skříňku, párkrát do něčeho klepnul a
bzučení přestalo. Tramvaják se odkolébal dopředu. Stále to sledoval ten
druhý pobavený ze 17.
Na Podolské vodárné se dveře otevřely, zavřely a zase bzučení. Takto jsme
dojeli na Výtoň, bzučení neustávalo a co myslíte? Ano, dveře se opět
neotevřely. Tam už chtěli někteří opravdu vystoupit, u jedněch dveří se
nějakej maník pokoušel dostat ven násilím, lomcoval dveřmi – marně, u
druhých jiný co vteřinu naléhavě zvonil na tramvajáka. Chvíli jsme stáli a
řidič opět vypnul a zapnul tramvaj.
A najednou se otevřely dveře! Ty opačné – směrem do kolejí! To samozřejmě
inspirovalo některé sebevrahy k tomu, že se jimi začali vrhat pod
přijíždějící 7. Pak přišel venkem (po kolejích) tramvaják, v kabině zavřel
ty nesprávné dveře, zabručel, že na Palackýho všichni ven a že jede jako
manipulační. A odkráčel středem tramvaje. Mezitím tam z tý samý strany (kde
byly předtím otevřený nesprávný dveře) přišel technik v červenejch
modrákách, a když viděl, že už jsou dveře zavřený a řidič tam již
nejestvuje, obešel tramvaj a za chvilku dorazil vnitřkem. Klíčem odemkl
jednu krabici, hned ji zas zavřel, otevřel druhou a tim klíčem tam oťukával
součástky, které vypadaly, že jejich životnost vypršela před dvaceti lety.
Připomínám, že tramvaj stále bzučí. Pán chvilku klepal tu a tam, přičemž z
toho občas nějaká ta součástka vypadla, až se nakonec trefil, bzučení
ustalo, dvéře se otevřely, což přimělo lidi, stojící zmateně na zastávce,
aby se vhrnuli dovnitř. Řidič zavřel dveře, nic už nebzučelo a rozjel se.
Jistě je vám jasné, jaká kolona tramvají za námi mezitím vznikla – v čele s
řidičem 17, který se stále ještě velice pobaveně usmíval. Dojeli jsme na
Palackýho, kde nás dva technici v červeném mundůru všechny vyhnali, páč teď
pojedou jako manipulační. Nejvíce se divila grupa, která se tam nic netušíce
navalila teprve na Výtoni.
Ať žije Městská hromadná.
