6.05.2009
Rosomák je blbina, ale zábavná. Proč? Páč jsem to řek! Opět po čase trocha kultůry.Vyrazil jsem opět po čase do kinoteátru na novinářskou projekci, poveselit se pohyblivými obrázky, které pořídili filmaři z Hollywoodoo. Tentokrát se dával kus Wolverine, celým jménem tedy X-Men Origins: Wolverine. ČIže návrat na počátek X-mení ságy, sledující zrod nejoblíbenějšího mutanta Wolverina. Film produkoval Hugh Jackman a je to na něm vidět. Hérec nesleze z plátna, kamera se ho nemůže vynadívat a co chvíli se producíruje do půl těla, mrkaje na divačky i v těch najzazších řadách. Hugh má zřejmě rád commandovskou estetiku akčních pecek 80. let, Wolverine vypadá přesně jako z té doby a vidět ho ve dvanácti, ryčím nadšením a biju před ním hlavou o zem s pevným přesvědčením, že nic lepšího nikdy nikdo nestvořil a nestvoří. Bobužel, v roce 2009 je tenhle přístup lehce passé, zvlášť po filmech jako Temný rytíř...ale hlavně po prvních dvou dílech X-Men Bryana Singera. Rattnerovu upatlanou trojku odmítám vzít na vědomí. Wolverine mi utekl jak voda, nenudil jsem se u něj ani chvilku, ale je mi dost líto, že režisér Gavin Hood nejenže nenavázal na Singerův psychologizující (přesto divácky velmi atraktivní) styl a vydal se nejsnazší cestou testosteronové zábavy pro teenagery. Takže neposílám jeho film do pekel, ale dojem z něj asi nejvíc vystihuje toto: když jsem po závěrečných titulcích pílil na toalet, míjel jsem skupinku mládežníků, kteří zasvěceně rokovali, že nejlepší bylo prvních dvacet minut. Věřte, že jsem si pár minut po skončení nebyl s to vybavit, jak kurňa ten film vlastně začal.
Další zápisek týká se hudby – kdo by to byl řekl. Jedna z mých nejmilejších kapel New York Dolls vydala nové album Cause I Sez So. Těšil jsem se na něj velice velmi, předchozí deska, kterou glamové šlapky pořídily po více než třiceti letech od výtečné Too Much Too Soon, se mi líbila moc, poslouchám ji pravidelně. Novinka vznikla v produkci Todda Rundgrena (další oblíbenec, heslo zní Meat Loaf), který páchal jejich epochální debut. Těšil jsem se o to víc. První poslech byl překvapující, až na několik výjimek se nekoná příliš zemitých nářezů, album je v poklidném, až baladickém duchu. Blues, salsa, reggae!!! – slyš selbstcoververzi Trash s typickými rundgrenovskými sbory – poklidná nálada, hodně akustických kytar. Jenže...i tak je to pecka. Zní to přesně tak, jak je možno Dolls vnímat. Jako omlácené pardály, kteří už nemají potřebu řezat do pouličního osvětlení a přepisovat dějiny. Své řekli. Stáli u zrodu punku, zástupy glamrockových kapel včetně Aerosmith, Guns’N Roses, Mötley Crüe a dalších by bez nich nevěděli, co hrát, Morrissey by nenašel odvahu postavit se na pódium s mikrofonem a z nebožtíka Johna Anthonyho Genzalea by se nikdy nestal radioaktivní Johnny Thunders. Každý mejdan jednou končí. To všechno z téhle desky slyším. A když se nad ránem uklízí skleničky a vysypávají popelníky, zní nová deska NY Dolls. Po pár posleších mám jasno - jedna z desek roku. Napříč žánry i generacemi.